Za dávných časů, kdy okolo Jihlavy a Oslavy byly hluboké lesy a vesnic tu bylo pomálu, žil blízko místa, kde se nyní nachází Templštejn, čaroděj Černovýr. Znal různá kouzla a zaříkání a byl ve spolku z různými lesními duchy, skřety a jinou lesní verbeží. Černovýr byl velmi starý, zatrpklý, zlý a nesnášející veškeré lidské pokolení. Jeho potěšením bylo škodit lidem. Často se toulal po lesích kolem svého příbytku. Kladl bludné kořeny a různé pasti na poutníky nebo lidi pracující v lese. Lidé, kteří se s ním setkali, nevyvázli nikdy bez úhony. Tu na jednoho nechal spadnout tlustou větev, nebo celý strom, dalšího trefil padající kámen, jiný spadl do rokle nebo se zapletl v trní. Uměl i očarovat mysl tak, že lidé zapomněli, kým jsou, nebo odkud přišli. O Černovýrovy se vyprávěly hrůzostrašné zkazky v širém kraji a jeho lesu se snažili všichni vyhnout.
Černovýr bydlel v sešlé chaloupce přilepené ke skále nad řekou. Zde měl svou domácnost a kouzelnické pomůcky jako byly knihy kouzel a zrcadlo, které mu umožňovalo nahlédnout do kraje. V chaloupce však nežil sám, ale s dcerou Krásničkou. Ta byla otcovým pravým opakem. Její matka byla nějaká dobrá lesní víla a po otci nezdědila žádných vlastností. Byla to dívka mladá, krásná, laskavá a moudrá.
Krásnička se starala od mala o Černovýrovu malou domácnost. Dál než do lesa však nemohla. Lidé se lesu vyhýbali a otec často celé dny nebyl doma. Krásnička tak bývala často sama doma. I když to měla zakázáno, tak si potají si četla otcovi kouzelné knihy. Naučila se i nahlížet do kouzelného zrcadla a mohla tak sledovat co se děje v lese. Za nedlouho již byla v kouzlení téměř tak dobrá jako starý černokněžník. Zatímco Černovýr lidem škodil, ona se snažila všemožně pomáhat a zahlazovat Černovýrovy činy. Za otcovými zády, pomáhala zbloudilcům, léčila poraněné lidi i zvířata a konala všeliké dobré skutky.
Jednou večer se přivalila obrovská bouře. Nebe křižovaly blesky, déšť se snášel k zemi v hustých provazcích. Byla tma, oheň v krbu a louč na stole slabě osvětlovali temnou místnost. Černovír stál u otevřeného okna a kochal se pohledem na boj živlů. Z nebe se právě sesul blesk, který rozsekl starý dub. Světlo louče skomíravě zablikalo.
Ve světle blesku zahlédl venku Čenovír jakýsi pohyb, hbitě se vrhl ke kouzelnému zrcadlu. „Koho to sem nečas zavál! Blesk aby do tebe uhodil!“ Houkl pro sebe. „Honem zhasni světlo a zakryj krb“, křikl čaroděj na dceru. Krásnička však rozkaz už nesplnila, neboť vtom se ozvaly kroky a hlasité bouchání na dveře. Čaroděj se jen škodolibě usmál „Tak poleť ptáčku, ať si spálíš křidélka“. „Otevři dveře“ křikl Černovír na Krásničku. Krásnička otevřela a do místnosti ze tmy vstoupil jistým krokem urostlý, dobře ustrojený mladý muž. Sundal si promoklý plášť a v mihotavém světle se rozhlédl po místnosti. Byl to mladý rytíř, který zabloudil v hlubokých lesích. Zastihla jej bouře, v které přišel o koně a jen díky náhodě zahlédl ve světle blesků Černovýrův dům, který se mu připletl do cesty. Krásnička přiskočila k hostovi, a pozdravila „Vítej u nás a přijmi naši pohostinnost v tomto nečase“. Černovír se jen ušklíbl. Dala sušit hostův mokrý plášť a přinesla na stůl, co měla doma – mléko, sýr, lesní jahody a kousek zvěřiny. Krásničce pohledný rytíř padl do oka. Hostovi se také očividně společnost dívky zalíbila a tak se za chvíli pustili do družného hovoru. Černovír věděl, že na jeho čáry bude času dost a že mu host nemá kam uniknout. Zavrčel na dceru, že jde spát a odšoural se do své komůrky.
Sotva Krásnička uslyšela, že Černovír usnul hlubokým spánkem, řekla hostovi, kam jej osud zavedl. Že její otec je mocný a zlý čaroděj a že ho jistě nenechá bez úhony odejít. Pokud je mu život milý, ať uteče ihned, než se otec probudí. Rytíři však toto bylo proti vůli. Nejen že nechtěl zbaběle prchat, ale Krásnička se mu zalíbila. Nejen pro svou krásu, ale i pro svou laskavost a moudrost. Nabídl ji, ať s ním odejde a stane se jeho ženou. Dívka zaplakala a v slzách mu vypověděla, že to není možné. V minulosti se našlo pár nápadníků, kteří ji pro její krásu a moudrost chtěli získat. Pokud by odešla tajně s ním, otec by je našel a potrestal. Jedinou cestou je říci si otci o její ruku. Otec však svolí k jejímu sňatku jen pod podmínkou, že nápadníci splní jeho úkoly. Pokud se jim to nezdaří, ztrestá je na životě. Pověděla mu, i jaké úkoly to jsou. Černovír chtěl, aby dcera zůstala nablízku a byla dobře zaopatřena. Současně chtěl ověřit vytrvalost nápadníků. Proto požadoval, aby nápadník vybudoval na skále u jejich obydlí velkolepý hrad, ale to byl až druhý úkol. A jaký by to byl hrad bez vody. První úkol byl proto vybudovat studnu, kterou nápadník musí zbudovat sám, bez cizí pomoci.
Předchozí nápadníci když viděli tvrdost skály tak jejich láska brzo pominula. „Pokud chceš, abych byla tvou paní, musíš vytrvat. Pokud nebude tvá láska ke mně silná a ty své úsilí vzdáš, otec tě zabije“, dořekla Krásnička. Na to ji rytíř přitisknul k sobě a řekl „I kdybych se měl prokopat do jádra země, vytrvám“. Krásnička však rytíře smutně odstrčila. „Nemusíš se prokopat do jádra země. Jednou když jsem usínala, slyšela jsem, jak otec zaklíná duchy vod, aby prameny ve skále stáhly 500 loktů hluboko. Hlouběji to již nešlo, protože duchové již neměli více síly. Pokud dosáhneš této hloubky, narazíš na vodu a tvůj úkol bude splněn“.
Druhý den požádal rytíř Černovíra o ruku jeho dcery. Ten se jen zasmál a stalo se jak mu Krásnička řekla. Černovýr dovedl rytíře na vrchol vysoké skály nad řekou a pravil: „Zde na tomto místě musíš postavit hrad a sám vykopat studnu. Pokud splníš první úkol sám, s druhým ti může již někdo pomoci. Pokud nevytrváš, bude to tvá poslední hodina, pokud ano, máš mé slovo, že ti dám svou dceru za manželku“.
Rytíř neváhal a pustil se do díla. Hrad mohl v krátké době postavit se svou čeládkou, ale studnu musel vyhloubit sám. Byl to muž silný a odolný. Skála byla tvrdá a práce mu šla velice pomalu, plynuly dny, týdny, měsíce. Nic méně rytíř nepolevoval ve svém úsilí. Krásnička za ním každý den chodila, nosila mu jídlo, ošetřovala rány a podporovala dobrý slovem. Jak ubíhal čas, rytíř se stával pokornějším a jejich vztah silnější. Zjišťoval, jak cenné jsou chvíle strávené s Krásničkou. Nepolevoval ve svém úsilí a práce mu pomalu ubýhala. Uplynul rok a rytíř přestal počítat dny, týdny, měsíce…. Tu jednoho dne ozvalo se ve studni praskání. Starý kouzelník Černovír věděl, že je zle, že rytíř se přiblížil k prameni a začal zaklínat duchy vody, aby svedli vodu ještě hlouběji. Ti však nemohly už nic provést, protože jejich síla do takové hloubky nesahala. Rytíř neváhal a naposledy uhodil do skály, která s praskotem pukla a do studny se vlila prasklinou voda mohutným proudem. Rytíř se zaradoval, protože nejhorší úkol byl splněn. V krátké době pak s pomocí své čeládky vybudoval u studny i mohutný hrad.
Když splnil svůj úkol, šel za Černovírem pro svou odměnu. Černovír chtě nechtě musel své slovo dodžet. Krásnička se stal brzo rytířovou milovanou ženou. Společně pak žili v hradě na skále dlouhá léta a Krásnička se stala pramáti slovutného rodu. S výstavbou hradu přišlo do kraje mnoho lidí, káceli les a zakládali další vsi. Staří lesní duchové opustily kraj. To nebylo Černovírovi po chuti a brzy se uchýlil do svého domku do nitra zbylých lesů. Na naléhání dcery se zřekl zlých skutků a dožil v klidu a pokoji.
Za dlouhá léta jeden z potomků Krásničky daroval hrad nově příchozím rytířům templářského řádu, kteří jej přebudovali a nazvali po sobě Templštejn.